Dačice byly v 16. stol. sídlem druhého nejvýznamnějšího sboru Jednoty bratrské na jihozápadní Moravě (vedle Třebíče). Vrchnost (Krajířové z Krajku) byla v té době Bratřím příznivě nakloněna a umožnila jim postupně získat místo pro hřbitov (dne 28.9.1507 potvrzuje Jindřich z Krajku darování pole pro bratrský hřbitov), 24.8.1528 jim daruje dům, známý jako Bratrský sbor. Tento byl koupen od Jiříka Mausa. Později v roce 1554 získávají zahradu a roku 1570 pole. A konečně získávají tzv. "dům škrchovský" za farním kostelem, později zvaný pikartská fara.
Hřbitov byl pohřebištěm bratrské a evangelické šlechty z okolí a sloužil až do třicetileté války. Pak byl nepoužíván až do doby velkého moru r. 1680, kdy byl pro nemocné a umírající zřízen lazaret na severním okraji města. Oběti moru byly pochovány na bývalém bratrském hřbitově, kde byla koncem 17. stol. postavena i kaple sv Rocha a sv. Šebestiána a hřbitova se pak začalo používat jako městského. Většina starých bratrských náhrobků byla později vestavěna do západní zdi hřbitova.
Bratrský dům byl rozsáhlé, víceúčelové stavení s dřevěnou věží a dvěma zvony. Oba měli nápisy a to: Slovo Páně zůstává na věky, slité jest z poručení Václava Netoliczky 1568. Menší zvon měl nápis: Ve jménu Božím počínám, ode mne Honze Neipaura jest 1568 tento zvonec slýván. Verbum Domini manet in seternum. Oba byly po zrušení bratrského sboru umístěny c sakristii farního (v 16. stol. církve podobojí, po bitvě na Bílé hoře katolického) kostela sv. Vavřince, odkud je roku 1674 hrabě František Antonín Berka odkoupil a daroval nově založenému františkánskému klášteru. Dům sám byl pak přestavěn a koncem 18. stol. byla zde na jeho místě postavena římsko-katolická fara.
Skrchovský dům stál mezi domy Jana Bílka a Melichara malíře na západní straně bratrských pozemků, zahrady a několika polí. Byl to dům o jednom poschodí, 30 kroků dlouhý, s trámovým stropem, v němž byl byt kazatele i některých jiných pracovníků sboru. V roce 1834 byl tento dům jako poslední z dačických bratrských památek zbořen.
Potomci dačických Bratří se stáhli dále do hor, kde se spolu s ostatními tajnými evangelíky shromažďovali např. v komorách obytných stavení (např. v Šachu čp.6) nebo i v bývalém společném (tzv. majestátním - dle Majestátu císaře Rudolfa z roku 1609) evangelickém kostelíku sv. Ducha mezi Radlicemi a Šachem.
Po Tolerančním patentu vytvořili v roce 1782 zbylí evangelíci včetně potomků dačického sboru Jednoty bratrské toleranční sbor ve Velké Lhotě u Dačic. Jeho původní modlitebna byla prostá, bez věže. Její základ je zachován v dnešním tzv. dolním kostele.
Dnešní sbor ČCE v Telči včetně kazatelské stanice v Dačicích byl zpočátku součástí velkolhoteckého sboru. Kruh staletého putování se opět uzavřel.
Bratrští kazatelé v Dačicích:
Jiří Lenešický
Jan malý Dačický
Jiří Ujec, člen Úzké rady Jednoty bratrské od r. 1550
Havel Dřevínek, člen Úzké rady Jednoty bratrské od r. 1553, autor 18ti písní v Kancionálu šamotulském
Václav Bílý
Jan Dědek
Jan Cedron
Tobiáš Berounský
Václav Beránek
Jan Gerson, též spisovatel a překladatel
Kazatelé Jednoty bratrské původem z Dačic:
Jiřík Dačický - Uherský Brod 16. stol.
Matouš, zvaný Strejc - Strážnice 16. stol.
Tobiáš Dačický - Hradec Králové? 16. stol.
Izaiáš Dačický - Buchlovice 17. stol.
Samuel Dačický - Strážnice 17. stol.
