Památka odvahy i zmaru: Jak staroměstské popravy přepsaly dějiny Dačic

Při příležitosti dnešního 405. výročí Staroměstské exekuce (21. června 1621) přinášíme pohled na události, které formovaly dějiny nejen v Praze, ale hluboce zasáhly i náš region. 

Dnes, 21. června, si připomínáme 405 let od jedné z nejtemnějších a nejvýznamnějších událostí našich dějin – popravy 27 předáků stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze. Tato exekuce (ke které historikové v novodobé éře zcela po právu řadí i 28. oběť, advokáta Martina Fruweina) nebyla jen pražskou tragédií. Byla to exekuce celého politického a náboženského systému tehdejších Čech a Moravy.

Ačkoli na staroměstském popravišti neskončil nikdo z Moravy – moravští rebelové byli souzeni vlastními soudy v Brně a Olomouci a trestáni převážně vězením a konfiskacemi –, nitky této velké dějinné katastrofy vedou překvapivě pevně a hluboko přímo do Dačic.

Vilém Dubský z Třebomyslic: Poslední protestantský pán na Dačicích

Příběh Dačic v této zlomové době zosobňuje postava Viléma Dubského z Třebomyslic. Tento mimořádně schopný šlechtic, diplomat a nejvyšší zemský sudí markrabství moravského koupil dačické panství v roce 1610 od Kateřiny Krajířové z Krajku za tehdy astronomických 106 000 zlatých. Do rukou se mu tak dostalo město na vrcholu svého renesančního rozkvětu.

Dubský byl známý jako precizní hospodář – v roce 1614 nechal pro panství vyhotovit nový podrobný urbář. Zároveň byl ale pevným stoupencem reformační víry. Když v roce 1618 vypuklo stavovské povstání proti Habsburkům, po počátečním váhání vsadil vše na jednu kartu. Moravské evangelické stavy ho zvolily za jednoho ze svých direktorů – stal se členem provizorní povstalecké vlády.

Tato politická sázka se však ukázala jako fatální.

Waldviertel v plamenech a první zkáza Dačic (1620)

Válka dorazila k branám Dačic ještě dříve, než kat Jan Mydlář v Praze vůbec stačil postavit popravčí lešení. V červnu a červenci roku 1620 se císařským vojskům podařilo zlomit protestantský odpor v sousedních Horních a Dolních Rakousích. Klíčové centrum dolnorakouských protestantů, město Horn v sousedním Waldviertelu, kapitulovalo před císařským generálem Buquoyem.

Následovalo brutální pustošení Waldviertelu doprovázené vražděním a vyháněním protestantských obyvatel. Tisíce běženců tehdy prchaly na sever – přes Slavonice směrem na Dačice a Telč, kde doufaly v bezpečí pod ochranou protestantských pánů.

Válka jim však byla v patách. Právě z waldviertelského pohraničí, z nedalekého Drossendorfu, vyjížděly pluky císařského generála Jindřicha Dampierra. V létě roku 1620 tyto oddíly Dačice napadly a brutálně vydrancovaly. Vojáci zmasakrovali řadu dačických měšťanů včetně tehdejšího purkmistra Václava Koželuha. Byl to krvavý předobraz toho, co mělo definitivně nastat po bitvě na Bílé hoře.

Definitivní tečka za renesanční érou

Po definitivní porážce povstání postihl Viléma Dubského z Třebomyslic trest, který byl pro šlechtice často horší než samotná smrt. Císař Ferdinand II. mu zkonfiskoval veškerý obrovský majetek. Dačické panství propadlo císařské koruně a Dubský musel narychlo uprchnout do exilu. Kdysi mocný a bohatý baron dožil v naprosté chudobě a zapomnění kdesi v cizině (nejpravděpodobněji v Sasku), kde v roce 1626 zemřel. Jeho syn Jan v exilu rovněž zůstal a teprve Janovi synové se po letech mohli vrátit na Moravu – podmínkou však byl povinný přestup ke katolické víře.

Zkonfiskované dačické panství prodal císař v roce 1623 katolickému šlechtici Lvu Burianu Berkovi z Dubé. Tím v Dačicích skončila slavná éra náboženské svobody a renesančního rozmachu. Město vstoupilo do éry tvrdé rekatolizace, třicetileté války a hospodářského útlumu.

Poučení pro dnešek: V dnešních Dačicích nenajdeme ulici ani náměstí nesoucí jméno Viléma Dubského. Jeho éru však stále připomínají zdi Nového i Starého zámku a vzácný urbář z roku 1614 uložený v městském muzeu. Dnešní výročí staroměstských poprav je tak pro nás připomínkou, že velké dějiny se netvořily jen na pražských náměstích, ale že každé politické rozhodnutí, každá válka a každý zápas o svobodu svědomí měly své velmi konkrétní, často tragické dopady na životy lidí přímo u nás doma, v ulicích Dačic.

Vygenerováno Gemini na základě dotazů.

Evangelické dějiny Dačic

 Dačice byly v 16. stol. sídlem druhého nejvýznamnějšího sboru Jednoty bratrské na jihozápadní Moravě (vedle Třebíče). Vrchnost (Krajířové z Krajku) byla v té době Bratřím příznivě nakloněna a umožnila jim postupně získat místo pro hřbitov (dne 28.9.1507 potvrzuje Jindřich z Krajku darování pole pro bratrský hřbitov), 24.8.1528 jim daruje dům, známý jako Bratrský sbor. Tento byl koupen od Jiříka Mausa. Později v roce 1554 získávají zahradu a roku 1570 pole. A konečně získávají tzv. "dům škrchovský" za farním kostelem, později zvaný pikartská fara.

Hřbitov byl pohřebištěm bratrské a evangelické šlechty z okolí a sloužil až do třicetileté války. Pak byl nepoužíván až do doby velkého moru r. 1680, kdy byl pro nemocné a umírající zřízen lazaret na severním okraji města. Oběti moru byly pochovány na bývalém bratrském hřbitově, kde byla koncem 17. stol. postavena i kaple sv Rocha a sv. Šebestiána a hřbitova se pak začalo používat jako městského. Většina starých bratrských náhrobků byla později vestavěna do západní zdi hřbitova.

Bratrský dům byl rozsáhlé, víceúčelové stavení s dřevěnou věží a dvěma zvony. Oba měli nápisy a to: Slovo Páně zůstává na věky, slité jest z poručení Václava Netoliczky 1568. Menší zvon měl nápis: Ve jménu Božím počínám, ode mne Honze Neipaura jest 1568 tento zvonec slýván. Verbum Domini manet in seternum. Oba byly po zrušení bratrského sboru umístěny c sakristii farního (v 16. stol. církve podobojí, po bitvě na Bílé hoře katolického) kostela sv. Vavřince, odkud je roku 1674 hrabě František Antonín Berka odkoupil a daroval nově založenému františkánskému klášteru. Dům sám byl pak přestavěn a koncem 18. stol. byla zde na jeho místě postavena římsko-katolická fara.

Skrchovský dům stál mezi domy Jana Bílka a Melichara malíře na západní straně bratrských pozemků, zahrady a několika polí. Byl to dům o jednom poschodí, 30 kroků dlouhý, s trámovým stropem, v němž byl byt kazatele i některých jiných pracovníků sboru. V roce 1834 byl tento dům jako poslední z dačických bratrských památek zbořen.

Potomci dačických Bratří se stáhli dále do hor, kde se spolu s ostatními tajnými evangelíky shromažďovali např. v komorách obytných stavení (např. v Šachu čp.6) nebo i v bývalém společném (tzv. majestátním - dle Majestátu císaře Rudolfa z roku 1609) evangelickém kostelíku sv. Ducha mezi Radlicemi a Šachem.

Po Tolerančním patentu vytvořili v roce 1782 zbylí evangelíci včetně potomků dačického sboru Jednoty bratrské toleranční sbor ve Velké Lhotě u Dačic. Jeho původní modlitebna byla prostá, bez věže. Její základ je zachován v dnešním tzv. dolním kostele.

Dnešní sbor ČCE v Telči včetně kazatelské stanice v Dačicích byl zpočátku součástí velkolhoteckého sboru. Kruh staletého putování se opět uzavřel.

Bratrští kazatelé v Dačicích:

Jiří Lenešický

Jan malý Dačický

Jiří Ujec, člen Úzké rady Jednoty bratrské od r. 1550

Havel Dřevínek, člen Úzké rady Jednoty bratrské od r. 1553, autor 18ti písní v Kancionálu šamotulském

Václav Bílý

Jan Dědek

Jan Cedron

Tobiáš Berounský

Václav Beránek

Jan Gerson, též spisovatel a překladatel

Kazatelé Jednoty bratrské původem z Dačic:

Jiřík Dačický - Uherský Brod 16. stol.

Matouš, zvaný Strejc - Strážnice 16. stol.

Tobiáš Dačický - Hradec Králové? 16. stol.

Izaiáš Dačický - Buchlovice 17. stol.

Samuel Dačický - Strážnice 17. stol.

Daniel Boczko - 225 let od prvních bohoslužeb řádně povolaného kazatele ve Velké Lhotě (3.10.2007)

Před 225 lety se ve Velké Lhotě u Dačic (obec Volfířov) uskutečnily první bohoslužby tam řádně povolaného kazatele. 

3. října 2007 | Výběr z nedělního kázání velkolhoteckého kazatele Pavla Klimeše. Nedělní bohoslužby měl společně s emeritním farářem z J. Hradce Pravdomilem Brchaňem. 

Jmenoval se Daniel Boczko, (psáno maďarsky, jak bylo tehdy obvyklé). Narodil se 2.ledna 1752 v Liptově, studoval v Bratislavě a Jeně, kde byl také ordinován. Ve věku 30 let byl povolán vznikajícím sborem ve Velké Lhotě u Dačic a svého úřadu se ujal zrovna o XVII.neděli po sv.Trojici roku 1782. Tehdy to připadlo na 27.září.

Právě z pera velkolhoteckého kazatele Daniela Boczko pochází nejstarší dochované tištěné kázání z doby toleranční. V jeho nadpisu je uvedeno: "První kázání, které s Boží pomocí a milostivým císařským a královským dovolením své milé Velko-lhotecké církvi v jihlavském kraji v Moravě, augšpurského vyznání se přidržující v neděli XVII.po svaté Trojici předložil a na památku vytlačiti dal DANIEL BOCZKO, té církve první Slova Božího kazatel. S povolením císařsko-královské Censury. V Jindřicho-Hradci vytištěné u Ignáci Vojtěcha Hilgartnera, roku Páně 1782." To je právě ono kázání, jež bylo ve Velké Lhotě prosloveno na tuto 17.neděli po sv.Trojici před 225 lety.

Nový kazatel kázal na text Mt 4,17: "Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království Boží".

Text je psán vybranou a dobrou češtinou a kazatel Boczko v něm rozebírá biblický pojem pokání. Zdůrazňuje nezbytnost pokání pro proměnu našich srdcí a myslí, pro jejich očištění od hříchu, abychom mohli oslavovat a ctít Boha Otce i Syna i Ducha svatého čistým srdcem. Pokání klade po vzoru Jana Křtitele a Pána Ježíše do samého popředí všeho a považuje za nejdůležitější začít stejně jako oni právě výzvou k pokání svou činnost v nově vznikajícím velkolhoteckém sboru. Doslova vyzývá své posluchače, aby "nedali ani víčkám svým zdřímnouti, dokud vaše spáchané nepravosti neopláčete."

V prvním sledu tolerančních kazatelů přicházeli do Čech lidé spíše mladí, bez závazků, odvážní a teologicky dobře připravení. Lze ale také vysledovat, že ne všichni byli dost připraveni na to, co je v Čechách a na Moravě čeká a nebyli schopni se dostatečně v novém prostředí adaptovat. Přinášeli sem jasně profilovanou křesťanskou víru podle augsburského nebo helvetského vyznání. V zavádění příslušných zvyklostí byli velice horliví.

Potomci českých bratří a utrakvistů zde v té době žili již řadu generací v skrytosti. Víru svých předků po příliš dlouhou dobu pronášeli v podobě, jak ji pamatovali či jak ji od svých rodičů přejímali a ta víra nebyla zcela totožná s augsburským či helvetským vyznáním nově přicházejících kazatelů. Ti ve své horlivosti tohle netušili a neuvědomovali si mnohdy ani, že přicházejí do prostředí, kde bude i od úřadů a vrchností jejich víra opravdu jen velmi omezeně tolerována. 

Historie kostelíka sv. Ducha u Šachu (obec Volfířov)

Atypická stavba tzv. majestátního kostelíku sv. Ducha z r.1609 u obce Šach se sice nedochovala ve své původní podobě až do současnosti, lze ji však přesně lokalizovat a zřetelně je možné identifikovat část západní zdi. Shodou okolností se zachovalo o existenci a dějinách kostelíku několik závažných archivních dokumentů, takže je možné rekonstruovat jeho osudy po celou dobu jeho užívání i zanikání.

Kostelík byl postaven asi v r.1609 v důsledku Majestátu císaře Rudolfa II. z 9.července 1609. Tento zákon byl prvním oficiálním zabezpečením svobody svědomí pro všechny společenské vrstvy (včetně tzv. poddaných) v Evropě, vyjádřený přirozeně ve své době jako svoboda náboženská. (Existence člověka, který by se nepřiznával alespoň formálně k některému náboženskému vyznání, nebyla tehdy vůbec myslitelná) Tady začíná podivuhodná historie kostelíku.

Nepostavil si jej totiž evangelický šlechtic jako např. v blízkém Palupíně, ale postavili si jej sami poddaní, a to ještě na telčském panství Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, jednoho z místodržících, proti nimž směřovala pražská defenestrace v r.1618. Místo pro stavbu kostelíku poskytl sedlák a mlynář Martin Lahodný z hospodářství v čp.12 v Šachu. Bylo vybráno velmi příhodně: na samém konci jeho pozemku a (také současného) katastru obce, nedaleko původních cest spojujících Volfířov, Radlice a Šach. Důvodem vybudování kostelíku nebyla vzdálenost od evangelických kostelů; v Dačicích i ve Volfířově byly tehdy farnosti utrakvistické a v Dačicích navíc významné středisko Jednoty bratrské. Tím zajímavější je otázka po důvodu jeho vzniku. Kolem kostelíku sv.Ducha sice byli pohřbíváni zemřelí z okolí, pro takovýto hřbitůvek však nebylo třeba budovat poměrně nákladnou stavbu. Mnohem zřetelnějším motivem se zdá být záměr poskytnutí otevřeného místa setkávání pro rozhovory v duchu vzájemného respektu. Také půdorys pomocně zrekonstruovaný v hlavních rysech v sedmdesátých letech 20.století na základě tehdy ještě lépe rozeznatelných zdí nasvědčuje, že nešlo o typickou kostelní stavbu (obdobně jako např. Betlémská kaple v Praze nebyla typickým farním kostelem, ale spíše přednáškovou síní).

Kostelík byl užíván svými staviteli jistě ještě na počátku třicetileté války, konečně však byl také konfiskován a jako kaple přiřazen k volfířovské farnosti, která ovšem sama byla neobsazena a až do první poloviny 18.stol. spravována římskokatolickou farností v Dačicích. V děkanátní knize telčského děkanství z let 1668-1672 je kostelík zmiňován jako kaple vybudovaná kacíři pro pohřbívání, uvádí se i opuštěný hřbitov. Závěrem zmínky je konstatování, že nekatolíci se vrátili ke katolické víře.

Skutečnost ovšem byla jiná než přání. Vesnice Šach, Radlice, Velká Lhota a Brandlín zůstaly až na nepatrné výjimky evangelické až do doby vydání tolerančního patentu v r.1781. Další jednotlivci či rodiny zůstali i ve Volfířově a Řečici a v dalších obcích. Kostelík sloužil oficiálně jako kaple volfířovské farnosti a konala se tam každoročně pouť o svatodušních svátcích. Klíče měl – také oficiálně, jako pověřený správce – tajný evangelík v Šachu. Neoficiálně se v kostelíku evangelíci scházeli i k občasnému slavení sv. Večeře Páně. V r. 1763 se jim to stalo osudným. Shromáždění bylo vyzrazeno a následoval velký proces. Vzhledem k tomu, že tehdy bylo ještě v platnosti útrpné právo, vypověděli někteří z účastníků při mučení (dva na následky zemřeli) některé podrobnosti. Víme proto, že do kostelíku přišli tehdy účastníci z okolních vesnic a setkali se tam i s kazatelem ze zahraničí.

Od této doby byl samozřejmě s návštěvami kostelíku konec, ale v r.1782 se o něm znovu jednalo. Tentokrát šlo o to, zda by jej nebylo možné získat pro oficiálně uznaný toleranční sbor, aby se nemusela stavět nová modlitebna. To však bylo zamítnuto a z úředního vyjádření získáváme cenné informace. Potvrzuje se, že jde o stavbu z r.1609, je t.č. sice bez oken a velmi poškozená (na střeše i na dlažbě, krytinou zatéká), ale přesto zde prý stále konají duchovní z Volfířova na svatodušní svátky mše. Vyplývalo z toho, že kostelík je v používání a nemůže být evangelíkům předán. Ti si pak museli postavit novou modlitebnu ve Velké Lhotě. Zajímavé v této souvislosti ovšem je, že původně mělo být sídlo tolerančního sboru i nová modlitebna v Šachu, nikoli ve Velké Lhotě. Tak vypadala situace v prvním roce po vydání tolerančního patentu.

Kostelík však chátrat nepřestával, opravován nebyl, a tak zakrátko přestal oficiálně existovat vůbec. Jako chátrající se stále více ztrácel v 19. století, přece však byl základ jeho půdorysu včetně zbytků zdí až do 20. století ještě patrný.

Zbytky ojedinělé historické stavby svého druhu stojí dnes na pozemku, který původně náležel k domu čp.12 v Šachu, v druhé polovině 18.století však tehdejší majitel oddělil část svého pozemku (sahající od kostelíku k potoku) Bartoloměji Lahodnému, který tam přenesl i mlynářskou živnost. Tento pozemek náleží dnes skupině vlastníků. 

Dačice: házení kozla z věže

 V sobotu 5.8.23 za velmi deštivého počasí se v Dačicích uskutečnilo "házení kozla z věže". 

Foto/video:

video na https://www.youtube.com/watch?v=wd4gBR-sZC8

VÍTEJTE NA DAČICKU

 na moravském trojmezí Čech, Moravy a Dolního Rakouska

iregion dačicko leží na JZ Moravě, na jihu Českomoravské vrchoviny a zahrnuje okolí měst a obcí Dačice, Telč, Jemnice, Slavonice a Studená.

stručně nejznámější turistické cíle regionu

ve městě Dačice je státní zámek a městské muzeum s expozicí o světovém prvenství ve výrobě první kostky cukru na světě; historické jádro města Telč zapsané na seznam UNESCO, se státním renesančním zámkem; renesanční Slavonice s městskou památkovou rezervací a nedalekými zbytky pevnostního opevnění z doby 1. republiky; bývalé královské a hornické město Jemnice se svatovítskou slavností zvanou Barchan; malé zimní středisko Studená pod nejvyšším vrcholem Českomoravské vrchoviny Javořice; zámek nazývaný Malá Hluboká v obci Český Rudolec; mohutná zřícenina hradu Landštejn a pod ní ležící městys Staré Město pod Landštejnem; západní část tzv. České Kanady; premostrátský klášter Nová Říše; karmelitánský klášter v Kostelním Vydří; dva evangelické kostely v malé vsi Velká Lhota u Dačic, které jsou součástí unikátního Evangelického tolerančního areálu.

aktuality na dacicko (@dacicko) / X (twitter.com)